2.20.2017

Proč...?

Proč nebojujeme o to, co opravdu chceme?
Proč k sobě nejsme upřímní?
Proč nejsme upřímní k ostatním?
Proč raději lžeme a vymýšlíme si, než abychom řekli pravdu?
Proč si začneme vážit toho co jsme měli až potom, co o to přijdeme?
Proč se necháme tak snadno ovlivnit ostatními?
Proč mnohem více dáme na cizího člověka než na ty nejbližší?
Proč ubližujeme lidem, kteří nám věří?
Proč raději utíkáme, místo toho, abychom se postavili čelem?

     Poslední dobou mě napadá tolik otázek, na který nemůžu najít odpověď...možná právě proto, protože ani jedna se netýká mě samotné. Jsem strašně jednoduchá. To co si myslím to říkám, to co říkám tak i dělám. Nebo se o to alespoň snažím. Možná někdy nedělám věci tak okatě, možná něco nevyjadřuju tak jak ostatní, a proto to ostatní nevidí. Možná proto jim většinou nerozumím ani já. Možná proto mi tak dlouho trvá než si někoho připustím k tělu. Možná právě proto mě tak moc bolí, když někdo, komu dovolím být ke mě nejblíž, mě opustí. Někdo, kdo zná moje slabiny a najednou je využije k tomu, aby mi ublížil. Stalo se mi to už tolikrát, že sama nevím, jestli má ještě cenu někomu věřit. A teď nemluvím o zklamání láskou, ale především o zklamání čistě lidsky. 

      Tohle zamyšlení mě provází pokaždé, kdy o někoho příjdu, ale to, o co jsem přišla naposledy bylo to nejsilnější, co mě zatím potkalo. Celých pár let to byl člověk, kterého jsem měla skoro každý den na očích, ale až pak jednou nás cesty spojily o něco víc. Po těch několika letech jsem zjistila, jak úžasný člověk je vedle mě. Pomalu se stával tím nejdůležitějším, co v životě mám. Každým dnem jsem si ho začínala vážit víc a víc. Byl to takový ten pocit, kdy od sebe můžete být milion kilometrů daleko, a přesto víte, že jste si tak blízko. Kdy stačí jeden pohled a víte, co ten druhý myslí. Kdy se spolu dokážete smát úplně všemu. Kdy víte, že jste tady pro sebe navzájem kdykoliv. Člověk pro kterýho byste udělali prostě všechno, protože si ho tak moc vážíte a tak moc respektujete. A to ne proto, jaký je, ale přesto jaký je. Někdo, s kým je i ta nejnudnější chvilka v životě prostě nezapomenutelná. Někdo o kom věříte, že si navzájem nikdy neublížíte.

     Jenomže pak se stane něco, co prostě nečekáte. Opustí vás. Prostě vás beze slova odřízne a vy nevíte proč. Nevěříte, že to všechno, co jste spolu prožili bylo falešný. Každou sekundu si přejete, aby to byl jen špatnej sen, aby se stal zázrak a všechno se vrátilo zpátky. Aby to všechno mělo vysvětlení. 


Ale čas plyne.. a čím víc plyne, tím menší naději v sobě máte....


     A ne, opravdu to nebyl žádnej můj přítel, byl to prostě člověk, kterej pro mě znamenal to nejvíc, co pro mě člověk znamenat může.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář:)