Jak hledám chuť do tvoření

by - září 26, 2020


Jen tak se projíždět po městě. Nehledět na čas. Zastavit se na místech, ke kterým mám krásné vzpomínky a taky bjevovat nová zákoutí. Snažit se vnímat atmosféru místa a jen tak pozorovat ten ruch kolem. 
Asi tak bych popsala mé vyjížďky na kole během dvoutýdenní návštěvy Liverpoolu, kam se vracím poměrně často, na to jak často cestuju do zahraničí.




Tohle léto jsem se rozhodla užít a mít ho jako moje první a poslední prázdniny po 6 náročných letech. Všech 6 let jsem totiž pracovala v kuse, ale teď po dokončení školy cítím, že potřebuju pauzu. Věnovat se jen sobě, nejbližším, nabírat energii a začít konečně tvořit projekty, nad kterými dlouho přemýšlím. A možná taky srovnat si trochu myšlenky, ujasnit si, jakým směrem se vlastně přesně vydám.
Vždycky, když jsem se někde chtěla trošku zastavit, přestat na všechno myslet a jen si užívat atmosféry,  měla jsem v hlavě myšlenky na školu a práci. Nešlo to zastavit, bylo to pro mě tak důležité, ale zároveň tak stresující a vyčerpávající. Znáte to taky? Proto jsem se na jaře rozhodla stopnout všechnu práci, dokončit věci pro klienty a věnovat se jen diplomce. Skoro se mi to povedlo dodržet, pár projektů jsem stejně dělala i v průběhu. Teď, měsíc po obhájení a dokončení studia ještě pořád nemám pocit, že bych byla nějak odpočatá. I když jsem pár dní proležela v posteli, spala několik hodin, sledovala Netflix nebo jen tak slepě překlikávala z instagramu na facebook a zase zpět, byla celý dny venku. Nic z toho mě ještě nějak nenakoplo. V hlavě mám tolik nápadů, ale energie na to se do nich pustit je pořád někde pryč. Místo toto mám v hlavě výčitky, že už uplynulo tolik dní a já vlastně nic neudělala. Taky se vám to stává? 





26.9.2020
Další dva měsíce utekly jako voda. Od toho dne, kdy jsem článek psala se změnilo pár věcí. Největší změnou bylo asi to, že jsem zase nedodržela slib, který jsem dala sama sobě. Slíbila jsem si totiž minimálně do konce září pracovní pauzu, abych začala tvořit všechny ty plánovaný projekty, abych začala makat na angličtině a cvičit víc než 2x týdně. Teď jsem naopak už dva měsíce v pracovním kolotoči, o kterým se mi ani nesnilo. Ale jak se to stalo? Co vedlo k tomu, že jsem to zase nedodržela?

Dva týdny jsem strávila mimo můj klasickej svět. Najednou mojí starostí bylo jen vstát, hlídat půlroční Isabelku a mezitím dělat co jsem chtěla. Ideální čas na blog, procvičování angličtiny, tvorbu vlastních projektů, cvičení a mnoho dalšího. Jenže ani jedno z toho se nedělo. Nešlo to. Jakoby moje tělo někdo ovládal. Někdo hodně hodně línej. Čím dýl jsem byla od tvůrčího procesu a architektury, tím horší bylo se na ni zase psychicky připojit a něco tvořit. Přitom se tou architekturou cítím tak přehlcená, že nezvládnu ani otevřít žádný z těch architektonických časopisů, který se mi několik let nepřečtený kupí v knihovně a různě po bytě. A nešlo jen o tvoření. Neměla jsem z ničeho radost, jen jsem byla unavená a bez nálady.



Jeden den mě kamarádka vzala do britské verze OBI. Takový obchod pro kutily, kde sežene skoro vše. Od tapet, podlah, kuchyní až po poličky. A právě tapety a podlahy mě okouzlily, že jsem se tam další den musela znovu vrátit, všechny si je nafotit a celkově jsem od toho dne měla plnou hlavu nápadů. Nebyly nic extra, prostě klasické levné tapety, ale bylo to takové propojení s architekturou. Došlo mi, že možná potřebuju opak, abych se mi znova vrátila chuť do tvoření.
Ke konci dovolené se začala rýsovat jedna zakázka a pár dní po mém návratu přišly další dvě. Najednou toho bylo tolik, že jsem neměla vlastně čas polemizovat nad tím, jestli se mi chce nebo nechce. Prostě jsem musela. 
Musím přiznat, že pochopitelně několik chvil beznaděje a nechutí bylo. Nemohla sem si však dovolit nimi mrhat hodně času. Nezbylo mi tak nic jinýho, než tu únavu, nechuť a neustálý kňourání, jak mě nic nebaví, hodit za hlavu a makat.
Teď už je to tedy 3 měsíce od dokončení školy. Měsíc totálního flákání a dva měsíce pracovního procesu na 200%. Víkendy nevíkendy, večery nevečery. Konečně ale zase začínám cítít tu touhu něco tvořit, která mě dokonce neopouští po pár sekundách. Dokážu se i déle soustředit na práci a vydržet u ní i celý den bez nějakých extra velkých zoufalých pauz (další den jsem sice zase úplně unavená a bez chuti tvořit, ale to se snad taky brzo změní). Tím důkazem, že nekecám je vlastně i tento a předchozí článek a upravené fotky v nich. Taky jsem zvládla napsat po roce článek na web Jak interiér ovlivňuje naši psychiku a mnohem víc. S tím vás však tady nechci tolik zatěžovat, protože je to už mimo zaměření tohoto blogu :). 



Ještě pořád jsem sice nezačala tvořit ty vlastní naplánovaný věci, ale věřím, že všechno má svůj čas a že ten čas brzo příjde. Jak jste se po škole cítili vy? Padlo na vás taky takové vyčerpání nebo jste naopak sršeli dobrou náladou a energií?

Volné pokračování tohoto článku je 8. epizoda mého podcastu s názvem Na hraně vyhoření


V tomto článku vás provází fotky z mého milovaného Liverpoolu, tak dejte vědět, jak se vám líbí. Já jsem se tam zase moc ráda vrátila a nemůžu se dočkat na další návštěvu. Má to pro mě takový svoje kouzlo. Vždy objevím něco nového nebo město poznám z jiného úhlu.








Mějte se krásně a podělte se o vaše zážitky z léta :)


You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář:)