7.07.2017

Moje letní dovolená


Ahoj!
Tak takhle nějak vypadám na dovolené já. Někdo se jezdí vyvalovat k moři, já jezdím na dovolenou domů a válím se s mým Mistrem v trávě.
Dlouho jsem se neozvala, tak snad se mi podaří to brzo dohnat, protože vám chci povyprávět o mojí jarní dovolené v Kodani a ukázat vám všechny ty fotky.
Po té jarní dovolené už však nic zajímavýho nebylo, pouze škola, škola, práce, škola. Ani posilku sem nestíhala tak, jak jsem chtěla. Byl to fakt nejhnusnější rok za celý studium, jestli bude čtvrťák horší, jak už mě asi fakt klepne. Tohle léto si chci proto pořádně užít. začala jsem tím, že doháním resty s kamarádama a rodinou.
Tak se mějte krásně!

5.22.2017

Open House

Ahoj!
Tak na rychlo se hlásím, protože teď tak 3 týdny budu ponořená jenom v učení na zkoušky a dělání projektu do ateliérů. Každopádně jsem se podílela na festivalu Open house, který byl tady v Praze už potřetí a bylo to prostě skvělý. Potkala sem úžasný lidi a už se nemůžu dočkat afterparty, která nás čeká na konci června.
Byla jsem jako koordinátorka na Parních mlýnech, kde sídlí Etnetera a HBO. Byla jsem se tedy podívat do obou firem a bylo to fakt skvělý, zajímavý interiéry, každý trochu jiný, ale oba moc zajímavý. Jako návštěvník jsem se stihla jít kouknout jenom do Avastu na Pankráci, kam jsme měli v plánu jít už minulý i předminulý rok, tak letos to konečně klaplo.

Byli jste se kouknout taky na nějaký budovy? 

4.27.2017

Co jsem zkusila za sebevzdělávací kurzy?

Ahoj :)
Dnes jsem tady s článkem o několika sebevzdělávacích kurzech, kterých jsem se zúčastnila za poslední 4 měsíce a které mi dost pomohly a docela ovlivní směr, kterým se snažím jít. Všechno to byly 2-3 hodinové jednodenní semináře nebo lekce, které pořádaly naše studentský centra na ČVUT. Nabízí jich mnohokrát víc, různě zaměřených, ale všechny jsem bohužel nezvládla stihnout.
V první části semestru jsem totiž měla docela kreativní krizi. Nebyla jsem schopná nic pořádně vymyslet, čas vyhrazený na učení jsem strávila hleděním do papírů, začala jsem pochybovat o tom, jestli na to všechno mám, co vlastně chci a tak. V téhle době jsem se přihlašovala na kurzy a jsem moc ráda, že jsem si zvolila zrovna tyhle, protože mě z té mojí krize docela vytáhly nebo možná odpoutaly moji pozornost jiným směrem. Všechny mě něčím obohatily a pomohly se mi na věci dívat trochu jinak.



  • Silné stránky a talenty

Seminář vedený velmi osobitým Ing. Lukášem Kučerou, který se nás snažil velmi hravou formou zamyslet nad tím, co nás baví, proč nás to vlastně baví, kvůli čemu přesně se věnujeme tomu, čemu se věnujeme. Zamysleli jsme se nad naší minulostí, přítomností i budoucností. Ukázal nám, že každý z nás v sobě může najít talenty, o kterých dřív vůbec nepřemýšlel a na první pohled by je talentem ani nenazval. Díky tomu jsem si uvědomila, jestli tím co dělám směřuju tím správným směrem a taky to, čemu se chci věnovat o něco víc,
  • Kritické myšlení

Tento seminář ve mě zanechal hlubokou myšlenku toho, že nad vším se mám zkusit zamyslet z toho úplně opačného úhlu. Také to, jak důležité je, se nenechat ovlivnit tím, co někdo řekne, ani tím, jak přesvědčivě to podá a jak u toho vypadá. Snažit se všechno nějak zpochybnit a udělat si na to vlastní názor. Ve většině případů tohle pochopitelně používám, ale přece jen jsou chvíle, kdy se nechám ovlivnit, většinou hlavně v práci.

  • Lekce tvůrčího psaní

Jako blogerka mě takhle lekce zaujala na první pohled, protože si nevzpomínám, že by nějaký semestr předtím bylo něco takového v nabídce. Moc jsem netušila co mě čeká, ale nakonec to perfektně navázalo na to, co jsem si odnesla z lekce Silné stránky a talenty. V psaní a celkově kreativní tvorbě bych se chtěla dál rozvíjet, protože mě to všechno okolo strašně baví, ale mám tolik témat, o kterých se zajímám a chtěla bych o nich víc psát, tvořit je a víc do jejich světa vpadnout, že se v tom spíš tak trochu ztrácím, protože nevím co dřív. Lekce byla zaměřená spíše na příběhy a jejich fungování a používání v praxi. Především to, jak nás strašně ovlivňují, jakou mají moc a jak toho zneužívají média.
  • Osobní značka

Tento seminář jsem absolvovala jako poslední a perfektně do toho mojeho seminářomaratonu zapadl. Vedl ho Petr Skondrojanis a v průběhu semináře nám předal spoustu skvělých tipů, postupů a principů, které nám osobní značku pomůžou budovat. 

Pro mě to byl docela dost obohacující semestr, který sice ještě neskončil, ale už další podobné semináře na programu v blízké budoucnosti nemám. Máte i na vaší škole příležitost se zůčastnit nějakých takových seminářů? Účastníte se jich? 
Já ty naše vřele dopořučuju, protože je pro mě důležitý se rozvíjet i mimo architekturu. Všechno je to totiž ve výsledku propojené a využiju to v praxi jak teď, tak v budoucnu.

A jaký to bude mít dopad na blog?
Chtěla psát více o motivaci (třeba něco jako článek "Novoroční předsevzetí a jak je dodržet"), osobním rozvoji, zajímavých akcí, kterých se účastním, vlastně o tom co dělám ve většině mojeho času, ne jen občas.  Taky mě dost baví psát takové názorové články, kam můžu předat můj ironickej humor (něco jako článek "Jak náročné je studium architektury na ČVUT"), takže se asi stane, že tady občas něco takového bude.



Mějte se krásně a rozvíjejte se!

4.02.2017

Proč miluju bydlení v Dejvicích?


     Je to asi 9 měsíců, co jsem se odstěhovala z kolejí Podolí do bytu na Dejvicích. Neříkám, že okolí Pražského povstání a Pankráce se mi nelíbilo, protože to není pravda, naopak. Celkem blízko metro, kousek Vyšehrad, na náplavku taky né moc daleko. To, že byly blízko Arkády (pro nepražáky: obchodní centrum) bylo taky skvělý (až na ty slabší chvíle, kdy jdete jen pro chleba do Alberta a vrátíte se po dvou hodinách s pár taškama, poloprázdnou peněženkou a pochopitelně bez toho chleba). Nelze opomenout ani krásný parčík za Arkádama a výhled na Pražský Hrad.
     Ovšem, ne nadarmo patří Dejvice mezi žádané lokality. Hned během prvního týdne jsem se do nich zamilovala. Začnu tedy od toho nejdůležitějšího, a tím je jídlo. Kaufland je, co bys kamenem dohodil, takže pěšky z tama dojdu domů i s pětikilovým pytlem zemáků. Albert, Billa, Penny, to všechno máte po cestě domů z metra nebo tramvaje. Tím se dostáváme do k dostupnosti dopravy, která je skvělá nejen ve dne, ale i v noci.
     Boží věc je, že se tady pořád něco děje. Ať už to jsou různý akce pro vysokoškoláky, tak hlavně farmářský trhy, neustále nějaký koncerty, akce a v zimě třeba kluziště. Pokud jste student, tak to do školy máte pár minut, takže můžete klidně vstát 15 minut před začátkem hodiny (Já teda vstávám tak hodinku před a vždycky dojdu pozdě, ale v mém případě to určitě není tím, jak daleko od školy bydlím.)

     Všude je to kousek. Na nákupy se svezete pár minut metrem a pokud zatoužíte po kousku přírody, tak krásné, jakou ani my na vesnici nemáme, tak Divoká Šárka a přehrada Džbán je fakt kousíček a můžete to pojmout jako krásný rande i s malým výšlapem. Další variantou může být i procházka do nekonečné Stromovky.

     Je to prostě úžasný místo a to jsem vynechala to množství obchůdků, restaurací a cukráren (hlavně Světozor, což je moje oblíbená, protože tam mají výborný čokoládový zákusky, že nikdy nevíte, kterej si vzít) v okolí kulaťáku až k Hradčanské.

Kdo mě pozve na tohle tak získá moje srdce.

     A protože jsem úplnej blázen do výhledů na Prahu, ke kyvadlu (pro nepražáky: fakt romantický místo, odkud vidíte na celou Prahu) je to taky jen pár minut a nemusíte si domů kupovat ani televizi, protože tohle se jen tak neomrzí.

     Doufám, že jsem ty Dejvice nevychválila až moc. Pochopitelně bych o nich mohla básnit mnohem víc, ale to byste se sem pak chtěli všichni stěhovat.
     A abych nezapomněla. Je tady pořád tak krásný nebe, hlavně když zapadá sluníčko, to mám výhled rovnou z pokoje a vždycky se úplně rozplývám.
Kvalita nic moc, a okna taky nemáme moc umytý no.

     Doufám, že budu brzo slavná a bohatá, abych si tady mohla koupit nějakou pěknou vilku a považovat to za opravdový domov.

A která část Prahy okouzlila Vás? :)

3.22.2017

Černobílá

Ahoj!
Minulý týden jsem byla domluvená na focení s fotografem, co normálně fotí jen akty a chtěl si vyzkoušet i něco "normálního", takže neaktového. Neměli jsme teda moc velký očekávání, ale já jsem s výsledkem spokojená. Co myslíte vy?
U mě jsou favoritky první tři.








3.19.2017

První cíl splněn

Ahoj!
     Po další odmlce se hlásím s tím, že jsem zvládla navštívit první místo, na které se chci letos podívat a tím byla Divoká Šárka, kam jsem se chystala už tááák dlouho. Bohužel jsem tam nebyla s člověkem, se kterým jsem si přála, ale i tak to bylo super.
Fotky moc skvělý nemám, protože bylo zataženo a mobil mi to vyfotil tak docela tmavě, ale věřím, že každý ví jak je to tam krásný. Už jenom ten pocit, že jste v centru a do půl hodiny můžete být na tak klidným místě a přitom pořád v Praze.

     Tento měsíc byl plný plesů, akcí, začátku školy, ale taky hodně pracovní. Mám teď v práci celkem dost napilno, protože děláme na novým projektu, na který jsem měla docela velký vliv, z čehož mám obrovskou radost, ale navíc se blížíme do konce jedné velké části našeho velkýho komplexu budov, na kterým s kolegou pracujeme už dá se říct rok. Tak ráda bych se s váma podělila o první vizualizace, ale nemůžu. Každopádně hned jak to bude všechno oficiální a bude se stavět, tak to tady máte jako první.

     Další zážitek, už ne tak skvělej, byl ples naší fakulty. Nečekala jsem od Prahy žádnou skvělou párty jak u nás na vesnici, ale že to bude až taková katastrofa sem fakt nečekala. Celá akce se konala v Národním domě na Náměstí Míru, kde byly otevřený 3 sály, z čehož dva mají pódium. Očekávali jsme, že tam budou dva typy hudby a pokud ne, tak alespoň, že v hlavním sále, budou hrát po celou dobu. Právě proto jsme si ty mega drahý lístky vzali právě tam. No ale víte co znamená myslet. Do 11 hodin hrál v hlavním sále nějakej orchestr takový ty klasický tance, parket byl úplně plnej, že jste pro sebe moc místa ani neměli. No a hádejte co, v těch 11 přestali hrát a všechny přesunuli do ani ne polovičního sálu, škaredýho, z půlky zaskládanýho židlama a začali tam hrát takový s prominutím hovadiny, na který se nedalo tančit nějaký klasický tance, ani pařit a pořádně si to užít. No víc jak půlka lidí odešla. Stejně hráli jen do 1 a pak "ples" končil.

No jestli takhle probíhají všechny plesy v Praze, tak už na žádnej nikdy nechci.

2.20.2017

Proč...?

Proč nebojujeme o to, co opravdu chceme?
Proč k sobě nejsme upřímní?
Proč nejsme upřímní k ostatním?
Proč raději lžeme a vymýšlíme si, než abychom řekli pravdu?
Proč si začneme vážit toho co jsme měli až potom, co o to přijdeme?
Proč se necháme tak snadno ovlivnit ostatními?
Proč mnohem více dáme na cizího člověka než na ty nejbližší?
Proč ubližujeme lidem, kteří nám věří?
Proč raději utíkáme, místo toho, abychom se postavili čelem?

     Poslední dobou mě napadá tolik otázek, na který nemůžu najít odpověď...možná právě proto, protože ani jedna se netýká mě samotné. Jsem strašně jednoduchá. To co si myslím to říkám, to co říkám tak i dělám. Nebo se o to alespoň snažím. Možná někdy nedělám věci tak okatě, možná něco nevyjadřuju tak jak ostatní, a proto to ostatní nevidí. Možná proto jim většinou nerozumím ani já. Možná proto mi tak dlouho trvá než si někoho připustím k tělu. Možná právě proto mě tak moc bolí, když někdo, komu dovolím být ke mě nejblíž, mě opustí. Někdo, kdo zná moje slabiny a najednou je využije k tomu, aby mi ublížil. Stalo se mi to už tolikrát, že sama nevím, jestli má ještě cenu někomu věřit. A teď nemluvím o zklamání láskou, ale především o zklamání čistě lidsky. 

      Tohle zamyšlení mě provází pokaždé, kdy o někoho příjdu, ale to, o co jsem přišla naposledy bylo to nejsilnější, co mě zatím potkalo. Celých pár let to byl člověk, kterého jsem měla skoro každý den na očích, ale až pak jednou nás cesty spojily o něco víc. Po těch několika letech jsem zjistila, jak úžasný člověk je vedle mě. Pomalu se stával tím nejdůležitějším, co v životě mám. Každým dnem jsem si ho začínala vážit víc a víc. Byl to takový ten pocit, kdy od sebe můžete být milion kilometrů daleko, a přesto víte, že jste si tak blízko. Kdy stačí jeden pohled a víte, co ten druhý myslí. Kdy se spolu dokážete smát úplně všemu. Kdy víte, že jste tady pro sebe navzájem kdykoliv. Člověk pro kterýho byste udělali prostě všechno, protože si ho tak moc vážíte a tak moc respektujete. A to ne proto, jaký je, ale přesto jaký je. Někdo, s kým je i ta nejnudnější chvilka v životě prostě nezapomenutelná. Někdo o kom věříte, že si navzájem nikdy neublížíte.

     Jenomže pak se stane něco, co prostě nečekáte. Opustí vás. Prostě vás beze slova odřízne a vy nevíte proč. Nevěříte, že to všechno, co jste spolu prožili bylo falešný. Každou sekundu si přejete, aby to byl jen špatnej sen, aby se stal zázrak a všechno se vrátilo zpátky. Aby to všechno mělo vysvětlení. 


Ale čas plyne.. a čím víc plyne, tím menší naději v sobě máte....


     A ne, opravdu to nebyl žádnej můj přítel, byl to prostě člověk, kterej pro mě znamenal to nejvíc, co pro mě člověk znamenat může.


2.15.2017

Místa, která bych chtěla letos navštívit


Ahoj :)
     jste ještě pořád namotivovaní a dodržujete novoroční předsevzetí? Jak už jsem psala v jednom z minulých článků (TADY), já si nedávám předsevzetí novoroční, ale takový nárazový a neupínám se na Nový rok. Jedním z takových mých přání, co jsem si minulé jaro stanovila bylo poznat trochu více Prahu, což se mi povedlo a dokonce jsem navštívila i další místa, kam jsem se chtěla jet jednou podívat (viz článek TADY). Teď už se mi nahromadilo dalších pár míst, kam chci letos jít. Jedná se především o místa v Praze, na některých jsem už dokonce byla, ale ráda bych se na mě podívala znova. Miluju totiž výhledy, a obzvlášť na Prahu.

  • Menší tůra u Prokopského údolí a odtud na Dívčí hrady
  • Zámek Hluboká
  • Daliborka u zlaté uličky v Praze
  • Valdštejnský palác v Praze  - jeho zahrady
  • Masarykova vyhlídka v Praze
  • Žižkovská věž
  • Hostivařská přehrada
  • Divoká šárka - tam už se chystám víc jak půl roku ✓
     Určitě mi ještě nějaký místa přibudou, píšu si je tak průběžně, tak vás pak zase můžu informovat, co už jsem splnila a co jsem si přidala na můj seznam :)


     A jako cíle, které nepatří mezi "cestování" mám naučit se psát všemi 10. Začala jsem už po Vánocích, ale přes zkouškový jsem tomu zas tolik nedávala. Každopádně už píšu střední řadu a už se z toho dá poskládat pár slov. Takže dopisuju článek a jdu trénovat!

2.14.2017

Konečně ve společnosti

Ahoj!
     Včera jsem měla poslední zkoušku a konečně mi začíná pár dní bez nervů a stresů ze školy. Opravdu jen pár dní, protože v pondělí začíná další semestr. Od předposlední zkoušky to byly dva týdny, takže takovej pohodovej týden jsem měla už předtím, ale i tak jsem pořád myslela na to, že mě čeká ještě to nejhorší (pro mě), a to dějiny architektury. Poslední týden jsem se učila fakt každou volnou chvíli, o víkendu od ráda do večera a v pondělí už sem se jenom klepala. Naštěstí jsem dostala dobrý otázky, takže i když ještě nevím výsledky, myslím si, že jsem to udělala.

     Hned po zkoušce jsem běžela na jednu společenskou událost a to bylo předávání Inspireli awards 2016. Inspireli je celosvětová sociální síť založená zhruba před třemi lety a nyní byl druhý ročník světové soutěže pro studenty architektury a architekty do 35let. Slouží pro setkávání všech architektů, dodavatelů, designerů a prostě všech, kteří mají něco společného s architekturou a designem. 
     Vyhlášení začínalo kolem 16:00, kdy se setkali někteří partneři soutěže, účastníci a porotci soutěže. U malého rautu jsme mohli navázat kontaky, zhodnotit vítězné návrhy a vyhlásili se vítězové regionálních kol. V 18:00 se zahájil oficiální ceremoniál, při kterém se vyhlásili ti nejlepší z celého světa. 

     Večer to byl vskutku na úrovni. Když si vzpomenu, že ještě před rokem jsem byla na pozici těch čišníků a hostesek, kteří nás tam obsluhovali a teď jsem mohla být na té druhé straně, užívala jsem si to. Kdo by taky ne. Ceremoniál se odehrával v kostele svaté Anny a mezi hosty byl i Karel Schwarzenberg. Po vyhlášení byl další raut a při odchodu jsme dostali ještě takovou milou pozornost v podobě taštičky s nějakými informacemi, bločkem, propiskou, pouzdrem na vizitky a tak.
No kdo může jenom tak říct, že slavil konec zkouškovýho s Karlem Schwarzenbergem? 

To byla taková nádhera :)
     Kromě toho, ještě víkend před mým nonstop učícím víkendem, jsem měla v Praze návštěvu. Přijeli ročiče s mým jedním bráchou a šli sme na galavečer českého turfu, kde jsem za druhého bráchu přebírala cenu. 


     Zima je pro mě nejhorší období v celým roce, ale i na ní se najdou věci, na který se těším. Kromě Vánoc jsou to pro mě hlavně plesy, na který vyrážím moc ráda. Zrovna tento víkend se chystám stihnout hned dva v jeden večer, tak strašně se těším.






Mějte se krásně :)

2.05.2017

Můj soutěžní návrh Art wall

Ahoj,
v dnešním článku bych vám ráda představila můj grafický návrh, který jsem zpracovala do soutěže pro administrativní budovu Butterfly. V soutěži jsem se bohužel neumístila, a ani nevím, jak vypadaly výherní projekty, což je mi celkem líto.

Téma soutěže bylo navrhnout 4 reprezentační stěny do 2 átrií, které jsou úplně totožné. Každá stěna měla být pojata trochu jinak, ale zároveň je všechny mělo něco propojovat.
Převažujícím materiálem v átriích budovy bude pohledový beton a v určitých částech sklo. Více informací o projektu na www.butterfly-karlin.cz



1.23.2017

Moje cesta na první Spartan race #1


Ahoj!
    Je to už několik měsíců, možná i let, co jsem se dozvěděla o závodech Spartan race. Čím víc jsem o nich věděla, tím víc jsem měla respekt k lidem, co to šli zkusit, a tím víc jsem toužila po tom, si to jednou zkusit taky. 
    Bylo na začátku ledna, když jsem na zdi svého kamaráda viděla, že se ho zúčastní. Kamaráda, který má tak 60 kilo i s postelí, může jíst co chce, ale nepřibere, a hraje fotbal. Rekreačně.
Myslela jsem si, že špatně vidím, ale on mi to ve zprávě potvrdil a ještě mi řekl, ať to prej zkusím taky a jdu s nima do týmu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to není taková sranda, ale on mi tvrdil, že to prostě zvládne.
    Jako jo, chodím sice už víc jak dva roky do posilovny, ale nejsem nějaký super fitness žena. Strašně jsem se bála, dlouho váhala, ale když si na to může věřit někdo, kdo pravidelně pořádně ani necvičí, proč bych se tak moc měla bát já? Zvlášť když jsem si přála to jednou zkusit taky? Přece to neodmítnu, když ta příležitost přišla.
    Můj největší strach je ze šplhání po laně. Nikdy jsem šplhat neuměla, a nedokážu si ani představit, že to někdy umět budu. Hned další den, když jsem byla v posilovně, jsem si to schválně zkusila. Aspoň jednou, jestli se přitáhnu. Nic. ani ň. Nechápu jak to někdo dokáže, přitom si nemyslím, že jsem až tak slabá, ale pravděpodobně sem. 
    Je to ale výzva, výzva překonat strach a zkusit kolik toho moje tělo snese. Přinejhorším se mi ti, kteří neměli odvahu to zkusit, zasmějou, že jsem to nezvládla. Ale to se nestane. Zaplatila jsem přihlášku a jsem připravená na sobě pořádně máknout. Mám na to ještě necelých 7 měsíců.

19.8. Litovel u Olomouce
S kým se tam uvidím?