Diplomová práce na architektuře

by - března 03, 2021

 


Fuuha to už je půl roku? Kam ten čas letí? Posledních pár let si vždycky říkám, že jestli ten čas poletí tak rychle pořád, za chvíli už budu babička obklopená vnoučaty a ani nebudu vědět jak. Jelikož jsem mapovala všechny semestry magisterského studia, k zakončení této "série" chybí ta nejdůležitější část. Poslední semestr a s ním diplomová  práce.


Nebyla to úplně klasická diplomová práce, jak je většina lidí zvyklá. Žádný nutný počet stran a nakonec svázané do těch modrých/černých desek, ale pořádně tlusté a drahé portfolio na A3 plné různých map, situací, půdorysů a vizualizací. Práce na diplomce nám začala už na začátku zimního semestru (3 semestr ze 4) výběrem samotného tématu. Do té doby jsme totiž žádné neměli (pokud vyloženě někdo nepracoval na oblasti mu blízké a dopředu věděl, co bude předmětem samotné diplomové práce)Nejlepší volbou je pracovat na nějakém území, které známe nebo téma, kterému se v budoucnu chceme více věnovat. A úplně nejideálnější je si vzít přímo nějaké téma/oblast, kterou dané město řeší a ta diplomová práce by tak měla potenciál se rozvíjet i v realitě. Třeba alespoň tak, že by se návrh odprezentoval zástupcům daného města. A přesně takové téma jsem bohužel neměla.



Žádné požadavky, jaký rozsah by diplomová práce měla mít, jsme předem neměli a když jsem se tak dívala, jakou část Olomouce bych ráda řešila (když bych neměla Prahu, tak jsem chtěla Olomouc), nenašla jsem nic, co by se mi pozdávalo a na návštěvu úřadu jsem si během léta neudělala čas. A tak jsem skončila s jedním z témat, které přinesli naši vedoucí diplomových prací. Bohužel se na našem oboru nevítá různorodost zadání a ikdyž si někdo přinesl vlastní území a téma, stejně musel řešit stejný rozsah a detail jako ostatní, ikdyž to chtěl původně pojmout úplně jinak. V tomto je naše Fakulta, narozdíl od fakulty architektury, dost zkostnatělá a vlastně omezující. Já jsem nic takového naštěstí řešit nemusela. Už od začátku jsem na urbanismus šla s vidinou většího rozsahu možností v budoucnu a především kvůli tomu, abych mu víc rozumněla a využila to k tomu, být lepší architektkou. I proto jsem za každou cenu nehledala téma diplomky s větším potenciálem do budoucna. Víc by mě to potom nutilo řešit hlavně věci okolo veřejného prostoru a celkově témata, co mají mnohem blíž urbanismu než architektuře.

První část diplomové práce - předdiplom se tedy zpracovává už v zimním semestru. Jde o různé analýzy, celkový koncept a hmotovou studii celé řešené části. V letním semestru se pak bere jedna menší část a ta se zpracovává do detailu. Konkrétně jde o řešení min. jedné budovy do podrobnosti studie domu a pak o její přilehlý parter. Na celou tuhle část je jen pár týdnů a je to opravdu náročné, protože je toho opravdu hodně, co člověk musí vymyslet, vyřešit, zpracovat a pak to všechno za celý rok dát do nějaké podoby, ve které to přesvědčivě a přehledně odprezentujete. Jak já jsem ráda, že už to mám za sebou. Opravdu moc. Jediný plus na tom posledním semestru je ten, že už nemáte žádné předměty (pokud něco nedoděláte nebo nejste akční v nepovinných předmětech).

Samotná koronavirová situace zakončení moc nekomplikovala. Prvních několik týdnů se muselo sice konzultovat jen online, ale to mi vůbec nevadilo. Samostatná práce mi hodně vyhovovala a tak jsem nic vyloženě řešit nemusela a spíš jsem jen dávala vedoucímu vědět, jak jsem se posunula. Střídaly se u mě různé pocity.  Jednou že stíhám tak normálně, pak že nestíhám vůbec, že stíhám s přehledem a poslední dny, že to nemám šanci odevzdat.  A to fakt trochu hrozilo, protože jsem ladila určitý detaily a přitom neměla hotový virtualizace. Mohla jsem si za to pochopitelně sama, protože jsem během toho semestru i pracovala. A jelikož jsem dost pracovala i v zimním semestru, neměla jsem ani z části zpracovaný portfolio z předdiplomové části. Doporučuji tedy fakt omezit práci na rozumné množství a zpracovávat portfolio opravdu průběžně už od zimního semestru.

Odevzdávalo se online a následně i fyzicky samotné portfolio v několika kopiích (většinou 2). Já jsem svému oponentovi nesla portfolio osobně a při předání mu v krátkosti projekt představila. Pak následuje pár dní "klid", protože obhajoba a státnice jsou v jeden den, zhruba měsíc po odevzdání.

Na státnice jsem si procházela zápisky a přednášky z většiny předmětů z magisterského studia + i nějaký věci z bakaláře. Je toho ale tolik, že opravdu nevíte kde začít a kde skončit. Ve výsledku se nás stejně ptali na poměrně základní věci, který se během toho studia omílají pořád dokola. Bohužel jsou ty otázky občas tak primitivní, že za nimi hledáte složitosti a ani pod tím stresem nezvládáte racionálně uvažovat.

Na obhajobu nenesete jen portfolia, ale i 2-3 plachty, prezentaci v pdf a můžete i model.




Téma a koncept mojí práce můžete najít na mém webu: www.studio-ivush.cz/portfolio/centrumzizkov

Ze začátku zimního semestru jsem si začala psát takový "deník diplomové práce". Vytvořila jsem si v google dokumentech soubor, kam jsem si psala různé pocity, psala nápady a myšlenky nebo třeba inspirace. Dělala sem si zápisky i o tom, jak a s čím jsem pokročila, abych se zpětně mohla podívat, jak jsem to opravdu celé snášela. Tou dobou se začal zhoršovat i můj psychickej a vlastně i fyzickej stav, kterej vyústil k syndromu vyhoření. Naštěstí ne v té nejhorší podobě, abych musela skončit v nemocnici, ale celý to období, kdy se sebe máte hroznej pocit, nezvládáte se soustředit, nic vás nebaví... To moc práci na diplomce nenahrává.

Tady je pár úryvků ze zimního semestru, v letním už jsem nestíhala napsat ani jeden zápis:

10.11. Neděle
Sedím u toho víc jak půl dne a nic. Prostě nic nemám a nedokážu dělat. Kreslila jsem si nějaký šířky ulic mezi budovama, nachystala podklad pro modelovaní, ale to je vše. Jinak ani čárka. Jak kdybych v sobě měla blok nebo stála za takovým sklem a nemohla se toho ve skutečnosti dotknout. Přitom mi v hlavě běhá tolik myšlenek. Ne nějak moc negativních, jak normálně mívám, ale takový zmatený.

Achjo! Fakt mě to štve. je toho na mě teď tolik, snažím se to ukočírovat, ale je ve mě hodně strachu a všechny ty myšlenky běhají od projektu k projektu. Tohle bych měla udělat, tamto bych měla zkontrolovat, tam bych měla odepsat na email atd. atd.

Pondělí 6.1.2020
Poprve za celý studium jsem o vánocích několik dní nic nedělala. Fakt. Po více jak 6 letech (protože i na střední jsem tvořila nějaký projekty do soutěže). Nevím kolik dní přesně to bylo, ale bylo to zvláštní. Určitě nemůžu říct, že bych vypla a užívala si svátky, ale na druhou stranu jsem nebyla ani tak ve stresu jak normálně. Asi už nějak najíždím na vlnu, že to nějak prostě dopadne. Že už to musím zvládnout, když sem ušla tak dlouhou cestu. Už jsem fakt skoro před koncem, takovej krůček k tomu, mít jen diplomku a další krůček k titulu a svobodě. Myšlenky na tohle mě nabíjí a dodávají sílu, které teď už fakt moc nemám. Zoufalé stavy už přešly do takové fáze, že se ve všem vlastně ztrácím a chtěla bych tak moc křičet, ale stejně vím, že to ničemu nepomůže. Musím jen zatnout zuby a vymáčknout ze sebe ještě víc. I když mám pocit, že už do sebe nedostanu ani informaci navíc. Jakoby jsme zavírali kufr a snažili se do něj ještě něco narvat. Skákali po něm, přeskládávali ho, využívali každou mezírku.

Postupně na projektu dotahuji poslední detaily. takový ty provozní a chystám si model k zakreslení myšlenek. Chci do toho zapojit taky trochu sebe, trochu volnosti a neurčitosti. Nechat to malinko otevřené dalším nápadům a myšlenkám. Postupně to tvořit, netlačit tolik na čas a dělat věci po krůčkách, abych si vším mohla být fakt jistá.

Pondělí 27.1.
Uf. Je to tady. Ani nevím, co napsat první. Na jednu stranu je to úleva, protože přijde trochu klid, odpočinek a čas na vlastní věci. Na druhou stranu mám výčitky. Předdiplomu sem nevěnovala tolik energie, kolik potřeboval a teď to jde vidět. Nestihala jsem vytvořit prezentaci, která by se mi líbila. Bude to taková průměrná plachta. Fakt jsem na sebe naštvaná.

V úterý jsem byla na konzultací ve Visuin, kde mi Peťa pomohla přeskládat plachtu a připomněla, že musím prodat hlavně koncept. To mi přidalo docela práce, ale na druhou stranu hodně pomohlo, protože sem se s finální plachtou dost plácala. V pátek sem potom šla na konzultaci k mým kolegům. No… popravdě mě ani nepřekvapilo, jak se chovali. Jak nejchytřejší mistři světa mi tam začali všechno měnit a navrhovat si to území sami. Zas potřebovali vyšvihnout jejich ego. Místo toho, aby mi pomohli zhodnotit plachtu a jednotlivý obrazy, tak si tam kreslili jejich hmoty, jak kdybych já nad tím několik měsíců neseděla. A i kdybych byla ve fázi, kdy se to dá měnit, to si jako mysleli, že bych to změnila bezhlavě tak, jak mi řeknou, že by se to líbilo jim??? Ha ha…. Od toho je přece několik variant v procesu návrhu, tolik architektů, protože každý to cítí jinak. Nechtěla jsem dělat další prostředí, který vidíme na každým druhým rohu. Pravoúhlé ulice, pravoúhlá náměstí, klasická výška domů a nic zajímavýho. Chci vytvořit něco, co bude zážitkem. U čeho když se vyfotíte, tak přesně každý pozná, kde jste. Nějakou ikonu. A že je náměstí rozdělené? Je to především dopravní uzel. Jedna půlka tak může být rušná a druhá trochu klidnější.

I když si za svým návrhem stojím, dost mě to znejistilo a taky naštvalo, jak někdo může být pořád tak egoistickej.
Navíc sem v procesu úprav našla několik věci, který bych ráda dořešila víc, ale nebyl na ně čas. Předdiplom se vůbec nestal mojí opravdovou prioritou a podle toho to taky dopadlo. Dost se bojím, jak dopadne známkování a vůbec celé pokračování diplomu. I když mě projekt docela bavil, tím jak se nikomu nelíbí moje věže mě to dost znejišťuje. Ale obyčejnou zástavbou přece nic nevynikne a sice to neurazí, ale ani nenadchne ne? A tady to podle mě mělo potenciál udělat něco, co trochu vyniká. Něco, kde by se v Praze ukázala moderní architektura. Něco na co by se jeli lidí podívat. Někde, kde by se lidi mohli inspirovat navzájem.

Úterý ráno po odevzdání
Tyvado…. Já mám áčko. Znovu to aktualizuju, odhazuju chleba se semínkama a rajčetem a začínám brečet. Ono se to fakt stalo. Nechápu. Vždyť ty věže tak neměl rád a z jeho reakce při odevzdání to taky nevypadalo nadějně. Spíš naopak. Nejdřív se z toho snažím vzpamatovat, jsem už totiž namalovaná a začíná se mi rozpouštět řasenka. V hlavě mi běží, že jsem fakt blbá. Proč o sobě tak moc pochybuju? Proč se tak moc ponižuju a nevěřím tomu, do čeho jsem se snažila dát maximum. Mám neskutečnou a neuvěřitelně upřímnou radost. Asi ještě větší než u bakalářky, protože teď už jsem se fakt modlila aspoň na B.
Ještě pár dní to vzpamatovávám. První jsem to volala Zdendovi, pak mamce.
Další den jsem si už jen vychutnávala reakci mých kolegů, kteří mi projekt před pár dny totálně zhejtovali a kvůli kterým jsem nad ním začala tak pochybovat.
Jsem na sebe pyšná, že jsem neustoupila a stála si za svým. Je to pro mě obrovská motivace makat ještě víc a alespoň malý ujištění, že tak hrozná architektka snad nebudu. V tomhle případě spíš urbanistika.
Na schůzce nad projekty z mojí plachty dokonce byli profesoři nadšení a uznali, že ikdyž vůbec věžím nevěřili, tou prezentací jsem je přesvědčila. Dokonce i ty "vizualizace", které jsem splácala na poslední chvíli měli větší úspěch, než ty dlouze modelované a renderované. Nechápu. Nechápu. Nechápu. Je to pro mě obrovská motivace ten projekt dotáhnout jak nejlíp půjde.
Pár dní na to jsem svoje pocity musela ventilovat i formou podcastu. Jsem zvědavá na reakce.

A tohle byl můj poslední rok/půlrok na architektuře. Je to nepopsatelnej pocit mít to hotový. Ještě se z těch 6 let pořád vzpamatovávám, ale absolvováním mi začal úplně jinej život, na kterej sem se moc těšila a kterej si užívám na maximum. Nějaké pocity jsem se pokusila zaznamenat i formou podcastů. Například v epizodách 4| Jak jsem si nevěřila a 7| Hodím se na to? Budu v tom dost dobrá? jsem mluvila o pochybnostech, které jsem v sobě měla, jak jsem s nimi pracovala a jak mě ovlivnily. V epizodě 8| Na hraně vyhoření jsem popsala moji zkušenost s přepracováním v kombinaci se školou a vším stresem, který si občas vytváříme i sami. Taky o tom, jak jsem tyto stavy oddalovala a díky čemu se mi povedlo je "zvládnout" bez odborné pomoci.

Po několika letech jsem se taky odhodlala spustit vlastní Youtube kanál Let´s be an ARCHITECT, který bude zaměřený právě na to, jaký studium na architektuře bylo, kde se dál vzdělávat, inspirovat a v neposlední řadě bych tam chtěla rozjet sérii O architektech. Bude to soubor rozhovorů, které bych ráda vydala i formou podcastu. Půjde o rozhovory s architekty o jejich studiu, cestě po studiu, s lidmi, kteří studovali architekturu v zahraničí nebo tam byli třeba jen na erasmus. Chtěla bych, abychom se vzájemně obohatili o zkušenosti a různé přístupy a principy.

Pokud máte nějaké otázky, moc ráda vám na ně zodpovím. Moji profesní cestu a případně odbornější články o architektuře a interiérovém designu můžete sledovat na mém instagramu @ivush_slo nebo webu www.studio-ivush.cz

You May Also Like

2 komentářů

  1. Moc hezky zpracovaný článek a gratuluji ke zdárnému dokončení studia. Vždycky jsem se chtěla stát architektkou, ale postupem času jsem zjistila, že bych na to nejspíš neměla, tak jsem se vydala alespoň cestou dokumentace památek abych třeba jednou mohla architekturu alespoň zachraňovat, stejně ale vždycky obdivuju všelijaké architektonické návrhy a tak..stejně tak i ten tvůj. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc :) Dokumentace památek je ale krásná a důležitá práce! :)

      Vymazat

Děkuji za komentář:)