Já nejsem ty a ty nejsi já

by - října 18, 2019


Říká se, že jsme průměrem pěti lidí, v našem blízkým okolí. Že všechno je jenom v hlavě, a když člověk chce, dokáže nemožného. Jenže pak taky spousta lidí říká, že nejde o známky. Že stačí to jenom udělat. Prolíst. Protože nikdo se na známky v praxi neptá. A říká se to lidem, kteří jsou ze svého výsledku smutní. Lidem, kteří nechtějí jenom prolízat. Nejde jim jen o to, aby to udělali a hotovo.


Budu mluvit za sebe, ale pevně věřím, že nejsem sama.
Válí se to na mě ze všech stran. Slyším to od rodiny i od kamarádů. Pokaždé, když nejsem spokojená s výsledkem nebo se mi něco nepovede podle mých představ, od nich slyším, že už to mám aspoň za sebou. "Hlavně abys prolezla." "Známky nikoho zajímat nebudou."

Nebudou, to je sice pravda, ale jak by vám bylo, kdyby vás operoval doktor, který jen prolízal a vlastně by školu udělal jen tak tak. Věřili byste mu? Já bych se pod jeho rukama popravdě asi ocitnout nechtěla. A úplně stejné je to ve všech jiných profesích. Vím, že známky nejsou vše, ale přece jen alespoň malým měřítkem vědomostí to je.

Vždyť já přece nestuduji dobrovolně 6 let tak náročnou školu jenom proto, abych to nějak prolezla. Já to dělám, protože mám nějaký cíl. A chci být na té cestě co nejlepší. Jen tak se můžu posouvat dál. Nechci být jen průměrná. Kdybych chtěla být průměrná tak sama sebe netrápím a už vůbec ne několik let, během kterých by se dalo stihnout tolik jiných věcí. Chybovat je lidské, ale nemělo by se to stát pravidlem. Ne v oboru, kterému se chcete věnovat.

Pokaždé, když do něčeho investujeme čas, energii, peníze a zároveň obětujeme spoustu věcí, tak doufáme v co nejlepší výsledek. Je to přirozené. V tu chvíli pak od ostatních nechcete slyšet falešné utěšovací fráze. Jakoby vůbec neslyšeli, co říkáte. Jakoby ponižovali vaši práci, snahu a vaše sny.

Máte to taky tak?


Jenže co tedy chceme slyšet?
Mě osobně by stačilo něco jako: "To mě mrzí, do příště zkus zapracovat na to, co ti to pokazilo." "Zkus se na to podívat z druhé strany, co ti to dalo?" "Můžu ti nějak pomoct s přípravou na příští soutěž/zkoušku/prezentaci..."
To nám alespoň ukáže, že respektujete naše priority a nesrovnáte je s těmi svými.

Každý si totiž musí uvědomit, že to, co je pro něj nedůležité, může být důležité pro někoho jiného. Každý má priority jiné. Nikdo nemá právo hodnotit nebo snižovat důležitost problémů, které trápí jiné lidi. A věřím, že pokud se jedná o vaše blízké, tak nechcete, aby z vás cítili nepochopení a lhostejnost. Snažíte se je podpořit, ale ve skutečnosti jim můžete i ublížit. V tu chvíli, kdy se vám s našim neúspěchem svěřujeme, s ním totiž pravděpodobně ještě nejsme vyrovnání a smíření. Pravděpodobně bude dlouho trvat, než to vyženeme z hlavy. Teda alespoň já to tak mám. A pokud někdo, kdo dělá věci navíc říká, že ho neúspěch (nebo třeba špatně hodnocení) nemrzí, tak mu moc nevěřím.

Proto prosím, pokud vy sami nejste v našem oboru tak cílevědomí, neshazujte nás. Naše sny, naděje, cíle. Naše nadšení pro to, co tvoříme. Nadšení pro změnu.




You May Also Like

6 komentářů

  1. Ani nevím, co napsat, protože si to přesně vystihla. Sama mám vystudovanou školu, která mě nebavila a věděla jsem, že to nikdy dělat nebudu. A taky, že nedělám. Dělám úplně jinou práci mimo obor a jsem šťastná. Baví mě to. A když někdo začne mou práci podceňovat nebo osobně mě (že jsem mladá a bla bla), tak sakra, kde to jsme? Ať si každý dělá co chce, důležité je, že mu to přináší radost a dělá to rád. Spíš by nás měli podporovat. Bohužel, všem se nezavděčíme. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Já to vidím z pohledu člověka, který nejprve studoval školu, která ho absolutně nebavila. Nic jsem moc neřešila, ale snahu jsem musela vyvíjet, protože mi škola nešla a chtěla jsem samozřejmě alespoň projít. Bohužel jsem zjistila, že nejsem studijní typ. I přesto jsem šla na vysokou, abych mohla dělat to, co mě bude bavit. A taky, že dělám a taky že mě to baví, ale se školou? S tou s to v praxi nedá srovnávat. :-)U doktorů je to jiné, ale v oborech jako je třeba novinařina nic necení víc jako praxe, kterou v teorii člověk nenačerpá. :-)Ale je moc hezké, jak jsi řekla, že bychom chtěli slyšet místo shazování spíše pomoc. To by mi určitě na té střední udělalo radost.

    OdpovědětVymazat
  3. Já bych teda naopak řekla, že to není o známkách, ale o tom, co ten člověk umí. Další věcí je, že nás pořád hodnotí jenom lidé - stačí, aby se špatně vyspali, ráno před odchodem se pohádali s partnerem, a už je dost velká šance, že i student, který látku umí na výbornou, si zkoušku přijde zopakovat za týden znovu. A to nepřeháním, opravdu se to děje dnes a denně. Kolikrát jsem já během svého studia slyšela větu: "Máte pravdu paní kolegyně, ALE já to v přednáškách uváděla malinko jinak, takže vám odpověď neuznávám." Přitom v přednáškách bylo uvedeno naprosto to samé, co jsem řekla já, jenom paní profesorka měla chuť vyhazovat.

    Po takových zkušenostech se pak bohužel nemůžeš divit, že někdo známky prostě neřeší, a jde mu hlavně o to, projít.

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle je hodně zajímavé zamyšlení. Já to asi tak přímo nemám, tyhle věci si nijak osobně neberu a tu svou motivaci si prostě hledám čistě uvnitř sebe, věci dělám pro sebe a vím, že někdy se třeba něco prostě nepovede. Mrzí mě to, ale jedu dál a držím se hesla, že prohrál jen ten, kdo to vzdal.
    Podle mě je víc než pravda, že známky nikoho zajímat nebudou. Ale stejně jsou lidé, kterým na nich záleží, třeba rodičům nebo nám samým a nikoho bych za to neodsuzovala.
    Ale určitě souhlasím, že snižovat problémy ostatních se prostě nedělá a to jakkoli. Nemám ráda to srovnávání typu kdo to má těžší atd. Tohle se nedá měřit a to, co někdo přejde, jiného může trápit a naopak.

    OdpovědětVymazat
  5. Jenže dobré známky nejsou zárukou toho, že budeme dělat svou práci dobře. Dělám fyzioterapii a u nás na škole mi přijde, že známky absolutně neodpovídají opravdovým vědomostem, které člověk má. Ale u vás je to třeba jiné.
    Jinak pokud se někomu něco nepovede, tak se snažím utěšit tak, že příště to vyjde. Protože většinou šance na příště je. (U nás teda ne - zkoušky na 1 pokus jsou nic moc :D )Každopádně vždycky záleží na jedinci. Každý máme i jinou odolnost vůči stresu - to, co někoho nerozhází, může být pro jiného nepřekonatelný problém.
    Vybrala sis těžkou práci, držím palce!

    OdpovědětVymazat
  6. Já si vzpomínám na to, jak jsem se přihlásil na střední - obchodní akademii. Tehdy jsem děsně věřil tomu, že to je ta cesta, kterou se budu chtít vydat a budu zdatným obchodníkem. Asi si dokážeš představit tu srandu, když jsem pochopil, že tohle je svět, ve kterém nechci být ani minutu navíc! :-D Nevím, já se na to osobně absolutně necítím.

    Teď jsem na historii a tam něco dokázat chci. A ano, chci být co nejlepší. Já vím, že nejde úplně o známky a abych řekl pravdu, ambice na červený diplom jsem ztratil hned po druhé zkoušce (vyloženě motivační kouč! :-D). Naštěstí ale nestuduji obor, který by zachraňoval lidské životy nebo tak. To by bylo hodně blbé. Každopádně ať dostanu známku takovou či makovou, tak chci podat takový výkon, za který se nebudu muset stydět. Nesnáším ty pocity (a že se mi párkrát staly), když se nestihnu na zkoušku připravit a teď jen čekám, co přijde. A takové ty řeči "stačí nějaké prolézt" úplně nesnáším. Záleží mi hodně na tom, jak se na mou osobu bude ten docent/profesor dívat. Nechci, abych byl pro někoho tím "flákačem, co tomu moc nedává", ale naopak tím dobrým (ale ne vtíravým) studentem. Upřímně (asi je to tím, že studuji obor, jaký studuji - historii) mi hodně i záleží na tom, abych daného kantora nezklamal... :-)


    Každopádně jsi skvělá v tom, čemu se věnuješ! Určitě se nevzdávej svých snů a ambicí! Někdo má vysoké cíle, což Ty jsi - ale pořád to nejsou cíle nedosažitelné. Děláš vše pro to, aby se Tvé sny JEDNOU změnily v realitu. A upřímně, moc Ti to přeji. :-)



    Aleš Otava

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář:)