Po dvou letech jsem si zase udělala výlet do Liverpoolu. Tentokrát byl hlavní důvod návštěva mojí úžasné kamarádky a taky koncert Alana Walkera v Manchestru s přítelem. Do Liverpoolu jsme přiletěli ve čtvrtek kolem třetí hodiny odpoledne a jeli se ubytovat do hotelu přímo v centru, jelikož se kamarádce protáhla rekonstrukce domu. První noc jsme měli naplánovanou v Liverpoolu, druhou v Manchestru a další dvě zase v Liverpoolu. Po ubytování jsme zamířili na procházku po centru, na nákup do Primarku a na večeři do restaurace, kde kamarádka pracuje. Nejen, že jsem byla ohromená tou atmosférou, ale zamilovala jsem se do pizzy a limonády, co tady mají. Určitě tedy doporučuji, pokud se do Liverpoolu chystáte. Restaurace je přímo v centru a jmenuje se Wildwood.

V pátek ráno jsme si společně i s kamarádkou vyrazili na wafle do jednoho z nejrůžovějších podniků, co jsem kdy viděla. Každopádně to tam bylo dost fotogenické a o jídle ani nemluvím. Bylo krásné na pohled a přecpali jsme se k prasknutí. Já jsem byla ráda, že jsem snědla wafli a na zmrzlinu už jsem místo neměla. Snídaně byla spíš taková pozdní, a kolem 12 už nám jel vlak, takže to vycházelo akorát. Nasedli jsme do vlaku směr Manchester, protože jsme si ještě před koncertem chtěli projít část města. Co se ale nestalo. Chvíli po tom, co jsme se rozjeli, jsem zjistila, že lístky na koncert zůstaly v kufru. V kufru, který jsme ráno odnesli do restaurace (kde kamarádka pracuje), abychom je nemuseli tahat po Manchestru, protože jak se z něj vrátíme, už budeme přespávat u kamarádky. No super. Tak jsme na první zastávce vystoupili a museli se pro ně vrátit. V tu chvíli mě fakt nejvíc štvalo to, že se nám celá ta cesta zbytečně docela prodražila. Štěstí ale bylo, že jsem si to uvědomila tak brzo a ne až chvíli před koncertem. Štěstí v neštěstí no.

Do Manchestru jsme nakonec tedy dorazili asi kolem půl 4 odpoledne a pomalu šli k našemu ubytování. Po cestě jsme se zastavili na jídlo, ale taky do obchodního centra, který zabírá snad půlku města. Věřte nebo ne, ale kamkoliv jsme šli, i následující den, pokaždé jsme došli k nějakému dalšímu vstupu právě do něj. Krátce jsme ho prošli a pokračovali dál k ubytování. Vyzvedli jsme si klíče a potom asi 15 minut hledali byt, ve kterém máme spát. Bylo to hotový bludiště se tam dostat, ale stálo to za to. Měli jsme pokoj v krásném zrekonstruovaném bytě s úžasným výhledem a vlastní koupelnou. Velké mínus bylo to, že se tam netopilo, okna vůbec netěsnila a vytopit to malinkým topením trvalo hodně dlouho. Večer už jsme zamířili na koncert, který byl takový menší v místním divadle. Koncert začínal celkem brzy a končil asi kolem 11, takže jsme nepřišli ani nějak pozdě na ubytování. Nevěřím, že je to už zamnou, tak dlouho jsem se tam těšila a chtěla ho vidět naživo.

Ráno jsme se sbalili a vyrazili na procházku městem. Jako první jsme však zamířili znovu do toho obchodního centra na lov takových speciálních vodových fixek. V Liverpoolu totiž neměli sadu, kterou jsem chtěla a na eshopu taky už ne. Ani nevíte jakou jsem měla radost, když jsme tam našli přesně ty, po kterých jsem tak toužila. Je to takový "must have" architektů. Po tomhle už jsem byla spokojená a mohli jsme vyrazit někam jinam. Byla dost velká zima a kolem poledne začalo trochu pršet, tak jsme se schovali v místní knihovně a celou si ji prošli. Následovala katedrála a šli jsme i na trhy. To množství lidí nás však odradilo a jelikož pršelo víc a víc, nic extra zajímavého jsme nenašli, tak jsme se schovávali po kavárnách a večer, než nám jel vlak zpět, jsme toulali po obchodech a hledali nějaké potencionální vánoční dárky. Celkově nás Manchester nějak nenadchnul. Možná to bylo špatným počasím, kdo ví.

Já vím, vypadám jak trubka, ale mám ty fixy. Chápete?

Vlak do Liverpoolu byl úplně, ale úplně narvaný, naštěstí jsme měli místenky. Díky Bohu. Po celodenním trajdání nás už strašně bolely nohy. Ono se to nezdá, ale z takových pochůzek po městě jsem víc unavená jak z nějaké tůry po horách. Tam člověk nemusí být tolik ve střehu a neustále dávat pozor a uhýbat všem lidem, kteří taky zběsile hledají dárky na poslední chvíli.

Na večeři jsme skočili zase do kamarádčiné restaurace a přecpaní vyrazili na cestu do jejich nového domu. Byl to docela kus, ale chtěli jsme trochu ušetřit a hlavně jsem příteli chtěla ukázat, kde jsem dřív bydlela a jaký dům si tam jednou koupíme. Nutno říci, že dost foukalo, až tak moc, že jsme se na chvíli i zastavili na místě. Do toho začalo pršet a my jsme asi po 40 minutách byli fakt rádi, že jsme dorazili na místo.

Předposlední den jsme asi kolem 12 vyrazili na celo-odpolední tůru městem. Šli jsme přes Sefton park, kolem takové trochu lepší čtvrti s rodinnými domy až k pobřeží a podél něj úplně do centra k přístavům. Cestu nám zkřížil zvedací most, tak jsme museli chvíli čekat, ale potom jsme šli kolem všech těch přístavů a při setmění to začalo krásně svítit, takže se i povedly pěkné fotky. Celá cesta až k centru nám trvala fakt dlouho a to jsme šli bez zastavení. Mě už upadávaly nohy, protože nemám jiné zimní boty než ty na podpatku. Ještě před navštívením mého nejoblíbenějšího místa jsme zašli do katedrály, aby nám ji nezavřeli a pak konečně už při začínajícím dešti došli k hlavní části přístavu - Albert dock. Tam, kde je má nejoblíbenější budova. Takhle večer a před Vánoci to všechno svítilo ještě víc než obvykle a já tak vyzkoušela můj nový foťák i za tmy. Cestu na ubytování jsme už znovu pěšky neriskovali, jelikož se z mrholení stal pořádný déšť, a raději jeli i s kamarádkou autobusem. Čekala nás poslední noc. Při tom všem procházení se mi začalo zase stýskat. Už se nemůžu dočkat, až se zase vrátíme a snad i brzo koupíme ten můj vysněný dům. 

Poslední ráno jsme skočili na snídani s kamarádkou a jejím přítelem a ti nás pak odvezli rovnou na letiště. Zrovna poslední den začalo svítit krásně sluníčko a trošku se oteplilo. S Liverpoolem jsme se tak mohli rozloučit a vrátit se zpět do předvánočního shonu do naší nádherné Prahy.

Někdy jsem i ráda za to, že tak moc necestuji. Nedokážu si představit, že by mi tolik chybělo každé místo, kde strávím trochu víc času. A není to jen Liverpool, nerada opouštím Prahu a i náš domov na Moravě. A to, že se mi nechtělo vracet z Milána, kde jsme celý týden intenzivně řešili interiérový design, snad ani zmiňovat nemusím.