Po dvou letech jsem si zase udělala výlet do Liverpoolu. Tentokrát byl hlavní důvod návštěva mojí úžasné kamarádky a taky koncert Alana Walkera v Manchestru s přítelem. Do Liverpoolu jsme přiletěli ve čtvrtek kolem třetí hodiny odpoledne a jeli se ubytovat do hotelu přímo v centru, jelikož se kamarádce protáhla rekonstrukce domu. První noc jsme měli naplánovanou v Liverpoolu, druhou v Manchestru a další dvě zase v Liverpoolu. Po ubytování jsme zamířili na procházku po centru, na nákup do Primarku a na večeři do restaurace, kde kamarádka pracuje. Nejen, že jsem byla ohromená tou atmosférou, ale zamilovala jsem se do pizzy a limonády, co tady mají. Určitě tedy doporučuji, pokud se do Liverpoolu chystáte. Restaurace je přímo v centru a jmenuje se Wildwood.
Letos to je poprvé, co jsem já sama zkoušela dělat nějaké cukroví, jelikož mám kuchyň jen sama pro sebe a nemusím se dělit se spolubydlícíma. Je velká a prostorná a hlavně má elektrickou troubu. A právě dnes bych se chtěla podělit o jeden jednoduchý, ale hlavně celkem zdravý recept. Jelikož ráda mlsám čokoládové věci, ale jak všichni víme, takové mlsání není nic zdravého, tohle je super alternativa. Hlavně mi to zachutnalo mnohem víc než jakékoliv jiné cukroví.
Nedávno jsem se v rámci svého neustálého sebevzdělávání v oblasti interiéru, zúčastnila workshopu, který pořádal Czechdesign. Tento workshop se pořádal ve spolupráci s firmou Blum, kteří vyrábí kování do kuchyní. Nedávno otevírali nový showroom a právě v něm se tento workshop konal. Nejprve bych rada zhodnotila jen workshop a v druhé části článku se zmínila především o showroomu samotném, protože mě vážně nadchnul.
Je to už asi dva měsíce, co se mi splnil další cestovatelskej sen. A jak asi podle názvu tušíte, byl to právě Řím! (Dobře, tak podle fotky spíš Vatikán) Strašně jsem toužila po tom vidět Colosseum a Forum Romanum. Někdy se stává, že když se někam hodně těšíte, nakonec jste zklamaní. To se ale v mém případě naštěstí nestalo. Počasí nám vyšlo perfektně, nestály jsme nikde nekonečný řady a celkově jsem byla z našeho výletu nadšená. Architektura města na nás dýchala každým krokem.
Nedávno jsem se zúčastnila vyhlášení soutěže Stavby s vůní dřeva a právě při něm jsem měla příležitost poslechnout si přednášku na téma time management. O tohle téma se docela zajímám, protože dělám spoustu věcí, které potřebují určitý řád, a zároveň ráda plánuju. Díky této přednášce jsem si potvrdila, že můj time management celkem dobře zvládám, každopádně vždy je co zlepšovat.
Má někdo z vás taky tak trochu pocit, že je workoholik? Já poslední dobou ano...teda možná spíš už tak rok. Třeba tohle léto jsem si mohla užít jen se stáží a mít tak každý odpoledne i víkend volno, ale co já jsem nedělala? Vzala jsem si ještě navíc další projekty a když už těch placených věcí bylo dost, naložila jsem si ještě jednu architektonickou soutěž. A právě o té bude dnes řeč. Pochopitelně jsem se k ní nedostala dřív než týden před odevzdáním, což pak způsobilo to, že jsem absolutně nestíhala a dokončovala ji ještě během víkendu s kamarády a po cestě do Prahy.
Škola už se nevyhnutelně blíží, což není nic pozitivního, takže konečně můžu vydat tyhle ne moc pozitivně působící fotky od Pavla Kůrky, které jsme nafotili ještě v červnu.
Taky na vás působí trochu depresivně?
Ráda bych vás seznámila s prací, které jsem poslední semestr věnovala nejvíce času. Je to můj návrh rodinného domu částečně krytého zeminou. Snažila jsem se využít maximum z daného pozemku a přizpůsobit tomu celý koncept.
Čtyři roky jsou pryč a když jsem končila střední, ty čtyři roky tam mi popravdě utíkaly mnohem rychleji, že jsem ani nevěřila, že už jim je konec. Ale teď? Čtyři roky na vysoké za mnou. Povedlo se mi dokončit bakalářské studium a i když to na jednu stranu uteklo rychle, na tu druhou musím říct, že se událo tolik věcí, že už si ty nejstarší ani nepamatuju tak přesně, jak bych chtěla. Čím to je? Proč nemám ani chuť slavit, když mám dvě třetiny vysoké za sebou. Je mi to trochu líto. Ty nejvýraznější a převládající vzpomínky mám na to, jak strašně jsem se celý semestry cítila a na to, jak jsem čtyři roky pořádně neviděla ani rodinu a kamarády. Už teď můžu s klidem říct, že moji školu nenávidím (ale i miluju zároveň). Navzdory tomu co mi dala, mi toho víc vzala a ještě dva roky brát bude.